Josef Kajetán Tyl / František Škroup - Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka
Obrazy národního života pražského se zpěvy a tanci ve 4 dějstvích, rozhlasová úprava Vladimír Procházka.
Vdova Mastílková, bohatá máselnice / Meda Valentová
Lidunka, její neteř / Jarmila Krulišová
Václav Kroutil, pražský měšťan a švec / Otto Motyčka
Jeník, jeho syn, mlynářský krajánek / Jaroslav Vágner
Pan Dudéc, pražský švihák / Václav Špidla
Panna Cibulčini, bývalá divadelní zpěvačka / Jindra Hollmanová
Pan Hvězdoleský, literátor a recensent / Rudolf Hrušínský st.
Paní Klinkáčková, vdova po sládkovi / Ilona Hodačová
Pan Hubínek, uzenář / Jaroslav Seník
Kozelka, dohazovač / František Kreuzmann
Ondřej Jammerweil, hospodář u Mastílkové / František Filipovský
Markyta, hospodyně u Mastílkové / Jarmila Švábíková
Pavelka, drvoštěp / Stanislav Sklenář
Šebelka, drvoštěp / Rudolf Široký
Živeles, žid / František Kovářík
Dráb / Josef Fryč
Starý Mareš, slepý houslista / František Smolík
Bětuška, jeho vnučka / Věra Pokorná
První písničkářka / Marie Krtičková
Druhá písničkářka / Táňa Lepičová
Činoherní sbor Československého rozhlasu v Praze, Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze, sbormistr Jiří Pinkas
Pražský rozhlasový orchestr řídí František Dyk
Režie Josef Bezdíček
Nahráno v Československém rozhlase v Praze v roce 1951
BONUSY
Rozhovor s Bertou Škroupovou, vnučkou skladatele Františka škroupa, u příležitosti jejích 70. narozenin.
Natočeno redaktorem Českého rozhlasu Alfredem Technikem v roce 1944 (m) 07:48
František Škroup: Píseň "Kde domov můj"
Zpívá Bořek Rujan, hraje Symfonický orchestr F.O.K., řídí dr. Václav Smetáček
Nahráno v roce 1948 3:22
František Škroup: Slavnostní předehra k otevření divadla v Chrudimi Hraje Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze
řídí Josef Hrnčíř
Nahrávka Čs. rozhlasu v Praze z roku 1968 7:44
František Ondříček: Rhapsodie Boheme pro housle a orchestr, op. 21
Hrají Vojtěch Frait a Pražský rozhlasový orchestr, řídí Josef Hrnčíř Nahrávka Čs. rozhlasu v Praze z roku 1962
Dvořákova síň Domu umělců (Rudolfina) v Praze 16:44
Antonín Dvořák: Domov můj. Předehra ze scénické hudby ke hře Františka Ferdinanda šamberka "Josef Kajetán Tyl", op. 62 (B 125)
Hraje Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze, řídí Karel Šejna
Nahrávka Čs. rozhlasu v Praze z roku 1973 10:27
Fraška Josefa Kajetána Tyla (1808-1856) Fidlovačka s hudbou Františka Škroupa (1801-1862) byla poprvé uvedena ve Stavovském divadle 21. prosince 1834. Tylův aktuální obrázek ze života dvojjazyčné Prahy však kupodivu neměl očekávaný divácký ohlas. Fidlovačka se hrála ještě 11. ledna 1835 (ve zkrácené verzi), pak z repertoáru profesionálních scén na dlouhých 82 let zmizela. Mezitím vešla do dějin díky písni slepého Mareše "Kde domov můj", kterou v četných koncertech zpopularizoval její první interpret Karel Strakatý (1804-1868). Fidlovačku uvedlo nově teprve 9. června 1917, ve třetím roce první světové války, v úpravě Adolfa Weniga Městské divadlo Královských Vinohradů, a ještě téhož roku se objevila na dalších českých scénách. Rok na to se stala píseň, už řadu let vnímaná jako národní hymna Čechů, také součástí státní hymny nového československého státu. Rozhodující moment při vzniku Fidlovačky sehrál Tylův zájem o lidovou zábavu, jak jej literárně zachytil v letech 1833/34 na pokračování pod názvem Národní slavnosti v Praze v časopise Jindy a nyní. Psal o tzv. "Štrozoku" (Slamníku), zábavním místě v Bubenči, spojeném s krejčovskými slavnostmi, a ševcovské "Fidlovačce", konané v Nuslích, věnoval veršovaný text, v němž vystupuje na šedesát osob a prvky z něj přešly do příští frašky. Tylův text k Fidlovačce byl postaven na konfrontaci osob, charakterizovaných jazykovými prostředky. Autor počítal s tím, že české publikum němčině rozumí, a to němčině květnatě patetické, vídeňskému dialektu i tzv. "bémákování" (němčině, jakou v Rakousku mluvili přištěhovalí Češi), a naopak, že německé obyvatelstvo rozumí dostatečně česky. Jak z pozdějších úprav Fidlovačky postupně mizel německý text, zůstala nakonec němčina pouze v bezobsažných replikách, z nichž mnohé dnes ani jako germanismy nevnímáme.
Setřel se tak nejen vícejazyčný charakter pražského prostředí, ale oslabila se také Tylova satira, namířená několika směry: na němčící čechy, na pražské šviháky, jimž není dost dobrá čeština ani němčina a hrají si na Francouze, ale i na manýrovité vyjadřování a podobně. V dějinách divadla a ve školních učebnicích se pak Fidlovačka charakterizovala jako dílo národního obrození a satira na němčící Prahu; tento výklad podtrhly zejména oslavy 100. výročí premiéry roku 1934, kdy se pod hrozbou rozpínajícího nacionálního socialismu na národní myšlenku kladl obzvláštní důraz. Původní Fidlovačka však nezesměšňovala pouze Němce a poněmčené čechy, s výjimkou ústřední milenecké dvojice Jeníka a Lidunky nevykreslil Tyl ani zástupce českého živlu vždy jednoznačně pozitivně, naopak některé postavy německého jazyka v jeho hře vzbuzují sympatie. František Škroup se stal v průběhu let zakladatelskou osobností české národní hudby, v dramatickém umění byl analogicky vnímán Josef Kajetán Tyl. Jejich hra dala čechům "píseň písní národa českého" (J. V. Šmejkal), která se v období bachovského absolutismu (50. léta 19. století) i přes zákaz zpívala jako vložka ve Škroupově Dráteníku, vznikaly k ní další anonymní sloky, nejen s patriotickým, ale také často se satirickým podtextem, a dočkala se i četných parodií, které v každé době působily jako politický barometr. Přestože sama hra Fidlovačka na dlouhá léta zapadla a příští generace neměly příležitost poznat její původní tvar, vztah k ní a k jejím autorům zůstal pevný. (Libor Dřevíkovský)
(Czech Radio 2014)
| Parametr | Hodnota |
| format | CD audio |
