Voskovec J. Relativně vzato / J.Voskovec, J.Werich (1975, edice 2005)

Jiří Voskovec - Relativně vzato

CD

1. Franz Josef a Einstein 4:48

2. Manhattan a Kampa 4:41

3. Síť řeči 3:01

4. Sisyfos 11:55

5. Často se mě lidi ptají 6:25

6. Norimberská epizoda 6:59

7. Na podzim v Salmannsdorfu (Vídeň 1974) 15:05

Vážení,

když američtí reportéři chtěli v roce 1967 na Miloši Formanovi, aby charakterizoval politický život ČSSR, řekl, že zeptáte-li se mladého člověka, kdo je předsedou vlády, je šance sto ku jedné, že to nebude vědět. Ale když se téhož nevědomce, narozeného až po válce, otážete, kdo je Voskovec, odpoví správně a bez zaváhání, a dokonce vám zazpívá několik písní, pod nimiž je spolupodepsán tento muž, jehož Československo (s výjimkou obnovené Pěsti na oko r. 1947) po válce už nespatřilo. Tohle přirovnání je stejně přesné, jako je podivuhodný fenomén slávy přežívající více než třicet let absence v rodné zemi. Slávy? To je nepřesné. Přítomnosti. Trvalého vlivu. Živého spolupůsobení. Neboť právě to je Voskovec. Bez něho a bez jeho duchovního bratra se zdvojeným začátečním písmenem by nebyli v té nádherné podobě, v jaké jsou (nebo donedávna byli, než jim přistřihli křídla svobodné krásy) např. Suchý a Šlitr, Vratislav Blažek, Milan Uhde, Ivan Vyskočil, Vodňanský a Skoumal, a celá plejáda kluků a holek z Malých divadel. Texty V+W sehrály svou osvobozující roli v krásném uvolnění české prózy ze svěrací kazajky tzv. spisovné češtiny, protože moje generace si je zpívala od Mnichova, přes všechny následující doby temna a polotmy, až do dneška. A konečně a hlavně: byl to duch Osvobozeného divadla, těch hlasů, těch forbín na starých gramodeskách, jenž v letech, kdy nejpřepracovanější státní zaměstnanci byli kati, udržel při životě doutnající uhlík inteligentní legrace, životodárného Non serviam! Sloužit nebudu! V povědomí národa - včetně mládeže, ačkoli ta na vlastní oči nespatřila, a uslyšela jen ze starých desek - takže se pak ve vhodnou chvíli rozhořel v táborák, a v něm vzala za své strašidla socialistických kýčů a pochmurné dikce funkcionářské češtiny.

Sám jsem na prknech jeviště uviděl Jiřího Voskovce už jen jako herce amerického; ale v jeho newyorském bytě a z jeho dopisů, článků a rozepsané autobiografie jsem se na vlastní uši přesvědčil o pravdě neuvěřitelného fenoménu Voskovec. Tenhle kumštýř, jenž si vydobil tak významné místo na jevištích, obrazovkách a na plátně země, jejíž jazyk se naučil až v dospělém věku, mluví češtinou, jakou najdete jen v nejlepších prózách současných domácích autorů, pokud máte ovšem přístup k samizdatu nebo k rukopisům. V češtině tohoto autora najdete víc jazykových nápadů, poezie, neotřelé krásy než v prózách leckterého daleko mladšího vycházejícího českého spisovatele.

Jen pozorně naslouchejte téhle desce. Tady nemluví exulant, jenž denně do ofisu drajvuje káru, a poněvadž je po ránu slípy, krosuje strýty na redlajt; zde k vám, vážení, mluví český herec v roce a z roku 1974. Není tzv. věčně mladý; je moudrý, protože už mladý není. Je mnohem víc než mladý; kalendářově mladý je konec konců kdejaký mentální stařec, jimiž je v hojném počtu obdařena každá generace. Je SOUČASNÝ. Současný duchem oněch věčných staříků, Chaplina, Rabelaise, Keatona nebo Willie Shakespeara.

A last but not leats: Poprvé od února 1948 se na téhle desce, vydané v Americe v roce 1975 a nyní v České Republice (2005), schází jeho hlas s tím druhým hlasem. Schází se, v oblasti ducha nikdy nerozpojení, v pozemskosti tohoto rozkouskovaného světa však fyzicky rozdělení, V+W. A to samo o sobě, vážení, je historická událost pro mne a věřím, že i pro vás.

Váš Josef Škvorecký (text z roku 1975)