SCHIFFAUER E. VRAŤ NÁM, PTÁKU, HASTRMANA children opera / P.Matuszek, Dismanův rozhl. sbor

Ivan Binar (b.1942) - Edvard Schiffauer (b.1942)

Vrať nám, ptáku, hastrmana - Ne tak docela krátká operka pro děti

Dismanův dětský rozhlasový soubor

Petr Matuszek

orchestr Archioni Plus

Michal Macourek conductor

Byl to nápad Edy Schiffauera: – Musíme napsat operu pro děti. Je jich na světě pohříchu málo... Vězeli jsme ve věznici v Plzni na Borech, sovětská vojska se v Československu zabydlela, zdálo se, že na věčné časy, psal se rok 1972. – Nuže dobrá, napíšeme operu pro děti s názvem „Vrať nám, ptáku, hastrmana“. Ale musíme ji napsat tak, aby nás zase nezavřeli.

Nic jsme neukradli, nikoho nepodvedli ani nezabili, zavřeli nás za divadlo; za to, že jsme se veřejně pošklebovali okupantům. Ano, napíšeme za mřížemi operu pro děti, za to nás přece zavřít nemůžou... Ve věznici nás rozdělili tak, abychom se potkávali co nejméně: Eda bušil do kovadliny v Kovošrotu a já jsem pro Škodovku přepisoval postupy na výrobu součástí lokomotiv nebo kanónů. Přesto jsme se občas potkali a to byl svátek; někdy na dvoře, jindy při výdeji jídla, často nás oddělovaly mříže. Byl to skvělý nápad! Ačkoli jsme nevěřili, že naše dílko budou někdy někde hrát, náš pobyt za mřížemi dostal najednou smysl. Už to nebyl zmarněný čas. Jako bychom se náhle ocitli na svobodě. Z ponurého vězení jsme se ocitli v báječném, pohádkovém světě. Psal jsem veršíky někdy i v noci při zapalovači, až jsem si prsty popálil. Popsané papírky jsme si podávali skrz mříže nebo při náhodném míjení jsem je Edovi strčil do kapsy. Jemu nezbylo než komponovat bez klavíru, bez možnosti ověřit si, jak to bude znít. Jako hluchý Smetana a nebo Beethoven. Přepsal jsem libreto do dopisu, dárek mému šestiletému synkovi. Snad se tak podaří text propašovat ven, aby ho zlovolný bachař při prohlídce kufru nezničil. Jenže pak si mě zavolal cenzor vychovatel: – Je zakázaný psát v dopisech básničky! – sdělil a dopis mi vrátil. Zkusil jsem to znovu a verše napsal do souvislých řádků. Podařilo se, povoleno, už to nebyla básnička. Celou partituru pronesl při propouštění z věznice sympatický vrah; na vrahy nebyli dozorci tak přísní jako na nás, politické vězně. A tak se „Hastrman“ ocitl na svobodě, která ještě zdaleka nebyla pravou svobodou. Ve státě ohrazeném elektrickými dráty a okupovaném cizí mocností neměl Hastrman šanci ani pípnout, natož zazpívat. Spočíval v šuplíku déle než třicet let a čekal na svůj okamžik...

(Ivan Binar, schiffauer.webnode.cz)