Shostakovich D. String Quartets Nos.2,7,8 / Pavel Haas Quartet

1.-4. Dmitry Shostakovich - String Quartet No. 2 in A major, Op. 68 (1944) 36:00

5.-7. Dmitry Shostakovich - String Quartet No. 7 in F sharp minor, Op. 108 (1960) 12:59

8.-12. Dmitry Shostakovich - String Quartet No. 8 in C minor, Op. 110 (1960) 21:38

Pavel Haas Quartet: Veronika Jarůšková - first violin, Marek Zwiebel - second violin, Jiří Kabát - viola, Peter Jarůšek - cello

Shostakovich - his music is a challenge each and every quartet sooner or later has to face up to. Yet when it comes to the Pavel Haas Quartet, it seems to be in their very DNA. The ensemble's unbridled, impulsive and, now and then, frenetic energy, sense for extreme contrast, ability to bring to bear gradation from breath-taking subtlety and tenderness to symphonic drama are facets essentially incident to Shostakovich's music. Although composed in safety, away from the horrors of World War II, String Quartet No. 2 (1944) reflects the suffering, uncertainty and anxiety of living at the time (the lyrical Recitative of the second movement, as performed by Veronika Jarůšková, the first violin). Both dating from 1960, String Quartets Nos. 7 and 8 are truly intimate confessions. While Shostakovich dedicated the former (the shortest piece of the cycle) to the memory of his first wife, he most likely intended the latter as his own epitaph, at the time when be hovered on the thin line between life and death. Attesting to the autobiographical nature of String Quartet No. 8 is the opening DSCH motif, Shostakovich's musical signature, which reoccurs throughout the piece. The Pavel Haas Quartet surpass the abyss of time, as well as the barrier of personal physical existence, delving into the very centre of Shostakovich's music and reflecting the full scale of emotions with airiness, as if the music were their own.

Šostakovič - to je výzva, se kterou se každé kvarteto dříve či později musí popasovat. V případě Pavel Haas Quartet se však zdá, že je to jejich vlastní země. Jejich nespoutaná, impulsivní, místy frenetická energie, smysl pro extrémní kontrasty, schopnost gradace z dechberoucí jemnosti a něhy po symfonickou dramatičnost, to vše jsou prostředky Šostakovičovi a jeho hudbě bytostně vlastní. Druhý kvartet (1944), byť komponovaný v bezpečném zázemí, odráží bolest, nejistotu a rozervanost života uprostřed války (jímavý Recitativ houslí Veroniky Jarůškové ve 2. větě!). Kvartety č. 7 a 8 vznikly v roce 1960 a oba jsou velmi niternou zpovědí. Sedmý, nejkratší z celého cyklu, věnoval Šostakovič památce své první ženy. Osmý pak autor patrně zamýšlel jako svůj vlastní epitaf, v době, kdy se nacházel na tenké hraně mezi životem a smrtí. Autobiografický charakter díla je zřejmý i z úvodního čtyřtónového motivu (D-Es-C-H), autorova hudebního podpisu, který se ve skladbě stále vrací. PHQ překračují propast času i bariéru osobní fyzické existence a vstupují do samého středu Šostakovičovy hudby, v plné škále emocí a s bezprostředností, jako by to byla hudba jejich nejvlastnější.

(Supraphon 2019)